Nenechme si radit od Ferdů Mravenců a Brouků Pytlíků

Spousta z nás má nějakou pojistku na úraz či životní pojistku. Na trhu je hodně pojišťoven a ještě více produktů, které toto riziko zajišťují. A úplně nejvíce je těch, kteří tato rizika zprostředkovávají. Poslední dobou mám pocit, že už mi nabídne životní pojistku i pokladní v supermarketu. To byla naštěstí zatím nadsázka, ale co my víme. Spousta takzvaných finančních poradců párkrát do roka zřídí takovouto pojistku a jinak pracuje v zemědělství, strojírenství, peče housky či cokoli jiného. Stáváme se snad v Čechách, z dětství pod vlivem pana Sekory, Ferdou Mravencem či Broukem Pytlíkem?

Produkty, které nás mohou ochránit, na nás číhají na každém kroku a v každém okamžiku. No a co my na to? Více či méně podléháme a samozřejmě si je zřizujeme. Tu nás osloví paní na poště, vždyť jsou to jen tři stovky, tu nás osloví pán v telefonu, vždyť je to jen za sto padesát, no nekup to! A než se nadějeme, platíme dohromady „tisícovečku“.  Říkáme si, jak jsme hezky pojištěni, kolik peněz dostaneme a platíme a platíme. A pak, nedej bože přijde ten DEN a nám se něco stane, například onemocníme a víme, že už se nikdy nebudeme moci vrátit do práce. Voláme do pojišťoven a zjišťujeme, že na to, co se nám stalo, nejsme pojištěni. Co teď, chybí nám měsíčně pět, deset, dvacet tisíc a budou nám chybět do konce života. Postará se snad o nás stát? Tomu asi nevěříme.

STOP. Kde byla chyba? První chybou je myšlenka, abychom se pojišťovali, když si nejdříve neujasníme, na jaká rizika potřebujeme být vůbec zajištěni. Ano, je dobře prodejné riziko hospitalizace, stojí to jen stovku a dostanu pak 500, navíc nemocnice jsou přeplněné, takže se to stává dost často. Ale je to pro mne důležité? Ano, rizika, která nejsou pro nás tolik důležitá, protože je můžeme pokrýt raději z vlastní likvidní rezervy, se stávají častěji, tedy nás k jejich sjednání přes pojišťovnu lehčeji přemluví. Dobrým příkladem je riziko smrti, jakákoliv smrt je dosti drahá, a tak spousta lidí má zajištěnou pouze úrazovou smrt, v horších případech jen smrt v motorovém vozidle. Klienti mi to zdůvodňují tím, že se pořád píše, kolik zemřelo lidí při autonehodě a vlastně i ten „pojišťovák“ to říkal, že na silnicích lidi umírají dnes a denně. Většina zprostředkovatelů totiž volí lehčí cestu, která je za co nejméně peněz tam nacpat co nejvíce pojištění, aby si pak klient nestěžoval, když si vyvrtne kotník a 10 dní si to léčí. Že už se tam poté nevejdou důležité věci, které by měl mít klient zajištěné, to už se neřeší, troška tam toho přeci je. Navíc tato rizika se tak často nestávají, člověk se určitě stává invalidní méně, než že je v pracovní neschopnosti nebo v nemocnici. Jen ta invalidita má milionové následky, které těžko většina z nás z vlastních rezerv pokryje.

Pokud se podíváme na statistiku, smrt následkem nemoci nastává v 70%, úrazem v 30%, z čehož autonehody mají podíl jen jedné pětiny. Tedy pojištění smrti následkem úrazu rozhodně nestačí. Malým podobenstvím nám může být povinnost autolékárničky v našem autě, protože tu také mockrát nevyužijeme a určitě bychom měli spoustu využití pro lak ve spreji na šrábance, co nám způsobí před supermarkety.

Jak tedy přistupovat k pojištění? Nejdříve je důležité uvědomit si, že nesmíme hodnotit podle pravděpodobnosti, jak často se nám něco může stát, ale jak veliká může být škoda. Pojištění není pro klienta výdělečnou činností, tedy pojišťujeme rizika, která nejsme schopni pokrýt z vlastních likvidních rezerv nebo majetku.

Pokud by pojištění bylo zadarmo, pojistili bychom se na vše. Bohužel tomu tak není, a proto si musíme pokládat otázku, zda peníze investovat nebo vydat za pojištění, které sice nutně nepotřebujeme, ale může se hodit.

Pokud budeme investovat 100 Kč měsíčně po dobu 30 let, budeme mít potom 500Kč doživotní renty.

Důležité je zajistit se na jakoukoli smrt (nemoc i úraz včetně otrav a sebevražd), pokud máme hypotéku nebo rodinu, kterou potřebujeme v případě takové události zajistit. Další rizikem, které má dlouhodobé následky je jakákoli invalidita (nemocí i úrazem), kterou bychom měli ještě podpořit trvalými následky úrazem.

Limity, na které se máme zajistit – u úmrtí, v případě, že zajišťujeme pouze sebe – volíme limit ve výši dluhů a pohřebného (popřípadě od toho odečítám výši majetku, včetně finančního, pokud nějaký mám). Pokud potřebujeme někoho zajišťovat, musíme si spočítat, jaké budou příjmy rodiny v případě úmrtí jednoho z rodiny. K tomu připočteme sociální dávky (vdovský, sirotčí důchod) plus další případně příjmy (příjem z pronájmu). Od toho odečteme výdaje, přičemž vycházíme ze 70-100% současných výdajů rodiny, kromě splátek úvěrů a investic na splnění cílů. Tím zjistíme, kolik nám chybí měsíčního cash flow a vynásobíme     5–7 lety, nebo do osamostatnění dětí. Vezmeme tuto částku plus výši případných dluhů a částku na splnění našich cílů, které budeme chtít dosáhnout i v případě takovéto události (studia dětí, renta). Od této částky odečteme náš současný majetek, do kterého nezapočítáváme vlastní bydlení, ve kterém zřejmě rodina bude chtít bydlet i nadále.

Na limit u invalidity se dostaneme stejně, jen počítáme u sociálních dávek výši invalidního důchodu a u výdajů vycházíme ze 100-120% současných výdajů. Jen musíme rozdílnou částku příjmů a výdajů násobit dobou do naší finanční nezávislosti, protože u invalidity potřebujeme, narozdíl od smrti, zajistit svůj příjem stále. Invaliditu nejlépe volíme III. i II. stupně. Trvalé následky nastavujeme s progresí jako polovinu výše invalidity.

Limit na smrt i invaliditu volíme klesající, protože pokud jsme si správně nastavili svůj finanční plán, náš majetek se nám zvětšuje, dluhy (např. z hypotéky) ubývají, tedy naše potřeba zajištění v čase klesá.

Pracovní neschopnost či denní odškodnění zajišťujeme přes pojišťovny v tom případě, pokud nemáme dostatečné likvidní rezervy alespoň na půl roku doplnění příjmů v případě této události.

Nejdůležitější je mít nejdříve sestavený finanční plán, ve kterém si ujasníme naše cíle a finanční zdroje, které na ty cíle máme (současný majetek) a také příjmy a výdaje. Dle výsledků si určíme hranici, do jaké výše jsme schopni rizika pokrýt sami a od jaké výše na to využijeme pojištění, za které potom budeme samozřejmě platit.